Lechtá mě to. Chce se mi trdlovat s barevným balónkem v Pink Floydu a jíst tam pomeranče. Oranžové, kyselé, kulaté a bez pecek. Nebo pít zelený čaj s aloe vera v tyrkysovofialovém pojetí. Fialkový šálek s tyrkysovozeleným aloeveratým čajem. Protože Pink Floyd jsou pomeranče a Deep Purple banáni. Neznám barevné kostičky, ze kterých se stavěla Aifelova věž. Tam kde jsem ťapkala já, měli vždycky kostičky barevné. Žluté, oranžové, zelené…Né tam, v přízemí prvního poschodí, kde se usínalo a všichni měli holé rty a prázdné výrazy. O poschodí výš. Někde kde jsem blíž nebi. Trhala jsem kokosy z pomerančovníku. Byly dobré, byly moc dobré. Chutnaly po kokosu. Pak jsem potkala paní. Nevěříte? Paní, dým ve vodě. Můj třaslavý hlas prořízl mystickou nicotu. Měla jsem úžasně, úžasný pocit. Dám vám můj oranžový pokytičkovaný šátek, batikovanou kabelku, mikinu a možná taky červánkové boty. Chcete? A jako bonus Vám natrhám jehličí. Provoněné jahodovou, tančící Pomádou.
a přehrajeme sny na starém gramofonu :))