Jako leká ryba
Vůdce, který mě táhne k smrti. Formální, platonické lásky již nevyhlubuji, cožpak je to ta nejvnadnější věc na světě? Osočuji srdíčka a jiné anomální výrazy vztahující se ke slovu láska. Zatraceně, propadám fascinující choutce se opět zdemolovat. Stejně mi v tom nikdo nezabrání, když po tom bude fátum tak dychtit, ráda jej uskutečním. Vlastně,veleráda….
"Co tomu říkáš?"
"Čemu?"
"Smrti!"
"Smrt? Stopka času…je to až primitivně snadné."
"Mám svůj život pouhým stisknutím zastavit jako tlačítko od stopek, budu tím zajímavá a výjimečná?"
"Nebudeš, jelikož ničeho nedosáhneš. Na druhou stranu je to ale tvá ochota…"
"Proč jsem bázlivec? Už by to dlouhou dobu mohlo být. Třeba bych byla víc na obdiv. Ta slečna, která zastavila stopky, pro zajímavost osoby. Má ve čtvrtek pohřeb"
"Hloupost! Na obdiv je tu někdo jiný."
"Vážně? A kdo?"
"Půvab? Bezchybnost?"